Pieta na Národní.
Stojím v podloubí na Národní třídě, fotím lidi. Pokládají svíčky k pomníku 17. listopadu. Svíčky v šeru září. Září i displeje telefonů. Většina lidí se fotí mobilním telefonem, pak teprve pokládá svíčku.
„Pokrok nezastavíš a frontu nezkrátíš“, vtipkuje policajt s kolegyní.
Zajímalo mě, jakou vzpomínku si lidé odnáší. Zaměřil jsem se na displeje chytrých phounů. Přicházejí masky. Zeman, konvička, tank a podivní ďáblíci s trikolorou na tváři. Apokalyptický obraz, ale přesný. Vybral jsem si místo, odkud se mi budou dobře fotit. Párkrát cvaknu. Zeman mi pózuje na objektiv, spolupracuje tank i konvička.
„Martičko, otevřete okna, nebo se tu upeču a vyhoďte ty masky“, přikazuje povědomý hlas. Otáčím se. Před kamerou ČT stojí Jakub Železný. Stojí na značce, těsně vedle svíček, doufám, že má oblek z bavlny. „No tak, ty masky, vyhoďte ty masky“ , opakuje. „Já ti tam ty masky prodám, pak je švenknu, se nám budou hodit“, říká kameraman.
„Martičko, ty masky tam nechte, pak je tam prodáme, budou se nám hodit, OK?“ Martička se mezitím snaží prodrat fotícím davem. Prosí mě, abych kousek uhnul a když přichází nový povel, říká Zemanovi: "hele tak dobrý, můžete tu s konví zůstat, on vás pak švenkne, tak mu tam teď nelezte.“ „Martičko, příští rok tu chci mít klimatizaci“, zní další povel Jakuba Železného.
„Klimu tu můžeš mít už teď, ale nebudeš tu mít pak ty svíčky, pač ti zhasnou“, houkne někdo ze štábu. „Hele kolego, nekopni mi do stativu“, ozve se za mnou, ale to se už prodírám z podloubí ven. Fronta je pořád stejně dlouhá, končí až před vchodem do kavárny Louvre. Svíčky lidé pokládají i na okna a chodník před podloubím. Dva turisté se mě ptají jestli je to francouzská ambasáda, než stačím vysvětlit o co tady jde, zapalují svíčku s trikolorou. Od té české se až tak neliší.
„Jdeme z druhé strany, přece tu nebudeme čekat, jako ty kokoti ve frontě“. Nechce se mi používat klišé, ale ten typ, to přesně byl. Ken Středočeský. Vedl za ruku Barbie Pražákovou a sebevědomí mu teklo z kapes a zhasínalo svíčky na chodníku.
„Hele Kuba Železný, ahoooj“ mává Barbie do kamery. „Mávej taky“, dává povel Kenovi. Ten ale stojí zády. Fotí selfie. Plná karta, hlásí mi můj fotoaparát. Asi má víc rozumu než já. Mohl jsem mít selfíčko s Kenem Středočeským, Barbie Pražákovou a Kubou Slavným.
Mohl, ale nemám. 17. listopadu 2015 ve 20.30 odcházím. Musím si dát svařák a vím, že nebude jen jeden.